Alice Miller: Osvoboďte se od sebe-obviňování

Překlad článku Alice Millerové, Out of the Prison of Self-Blame.

Ačkoliv mnohé z dopisů, které dostávám jsou obecně zajímavé, nemohu je zde (na webu www.alice-miller.com) všechny zveřejnit, ani na každý jednotlivě odpovědět. Tento článek shrnuje hlavní myšlenky, jimiž bych ráda celkově odpověděla.

Občas se mě lidé ptají, kde beru jistotu při popírání vžitých názorů. Konec konců, nepatřím k žádné myšlenkové škole, kultu, ani komunitě podobně smýšlejících lidí, jimiž se mnozí nechávají zásobovat „správnými“ odpověďmi. Na čem je tedy založena má jistota?

Je pravda, že věřím pouze faktům, které si sama mohu ověřit. Můj přístup k těmto faktům je založen na mé vlastní zkušenosti a na tisících dopisů, které jsem dostala od roku 1979 od čtenářů mých knih.

Na většině těchto dopisů je pozoruhodné, jak odráží téměř úplné popírání reality lidmi, kteří je napsali. Nicméně pro nezaujatého pozorovatele jsou fakta, která tito lidé sdílejí, jasnou známkou tohoto popírání. Tyto dopisy jsou téměř vždy psány z pohledu rodičů, rodičů, kteří byli úplně neschopní snést, neřku-li milovat, své děti. Perspektiva dítěte je úplně ztracena, nachází vyjádření jen nepřímo v útrapách, v tělesných příznacích, v návalech deprese, myšlenkách na sebevraždu a v mrzačících pocitech viny dospělého, ve kterého dítě vyrostlo. Autoři dopisů kladou důraz na to, že nebyli v dětství zneužíváni, že jediné tělesné „usměrnění,“ kterého se jim dostalo, byl občasný bezvýznamný pohlavek, či pár kopanců které si bohatě zasloužili za ošklivé chování a pokoušení rodičovských nervů. Běžně mě ujišťují, že byli svými rodiči někde v hloubi duše milováni a pokoud s nimi bylo tu a tam krutě zacházeno, bylo to jistě proto, že rodiče to měli náročné, byli nešťastní, deprimovaní, neinformovaní, a možná i alkoholici, ale to vše jen proto, že ani jim se v mládí nedostávalo lásky. Není proto vůbec překvapující, že tito rodiče snadno a rychle ztráceli nervy a vybíjeli si své neštěstí a zlost na svých vlastních dětech. Takovému chování se dostává pohotového pochopení. Největším přáním těchto dětí bylo pomoci svým rodičům, protože je milovali a bylo jim jich líto. Nicméně, ať už se snažili jak mohli, nikdy se jim nepovedlo je oprostit od deprese a udělat je šťastnými.

Mučící pocity viny vyvolané tímto selháním jsou krutě nepoddajné. Co jsem udělal špatně? Ptají se tito lidé sami sebe. Proč jsem selhal v osvobození rodičů od jejich mizérie? Dělal jsem co jsem mohl. A je to stejné s mým terapuetem. Říká mi, abych si užíval na životě to dobré, ale nejde to, nemohu. A to ve mě také vyvolává pocity viny. Říká mi, abych dospěl, abych v sobě přestal vidět oběť, moje dětství je prý věcí minulosti, měl bych otočit list a přestat se trýznit. Tvrdí mi, abych nedával vinu ostatním, nebo mě má nenávist zabije. Měl bych odpustit a zapomenout, žít přítomností, jináč se přeměním v „hraničního pacienta,“ ať už to je cokoliv. Jak toho ale mám dosáhnout? Jasně, že nechci vinit své rodiče, miluji je a vděčím jim za svůj život. Dost se se mnou natrápili. Jak mám ale zahnat své pocity viny? Stávají se ještě více nezvladatel­nými, když biji své vlastní děti. Je to hnusné, ale nedokážu s tím přestat. Přivádí mě to k zoufalství. Nesnáším se za své kompulzivní násilí, připadám si nechutný, kdykoliv se neovladatelně rozzuřím. Co mám udělat abych to zastavil? Proč se musím neustále nesnášet a cítit se vinný? Proč mě žádný z terapeutů nebyl schopný pomoci? Léta jsem se snažil následovat jejich rady, ale stále nedokážu rozptýlit své pocity viny a mít se rád, tak jak bych měl.

Budu citovat svoji odpověď na dopis, který obsahoval všechny tyto prvky:

„Ve svém prvním dopise jsi psal, že s tebou nikdo v dětství nezacházel krutě. V tomto mi píšeš, že když jsi byl mladý, byl jsi krutý ke svému psu, protože jsi byl zlobivé dítě. Kdo tě naučil vidět věci tímto způsobem? Věc je, že žádné dítě, nikde na světě, nebude kruté ke svému psu, aniž by jemu samému bylo vážně ubližováno. Přesto je spousta lidí, kteří se vidí stejně jako se vidíš ty a jejichž pocity viny je přivádějí k zoufalství. Jejich jedinou starostí je nevidět vinu svých rodičů, protože se bojí trestu, kterého by se jim dostalo za umístění viny tam kam patří. Jestli ti mé knihy nepomohly toto pochopit, pak není víc co bych pro tebe mohla udělat. Můžeš si pomoci jedině tím, že přestaneš chránit své rodiče před tvými ospravedlně­nými pocity. Tím se uvolníš od kompulzivního nutkání je napodobovat nesnášením sama sebe, obviňováním sama sebe a označováním sama sebe za monstrum.“

Jak lidé mohou milovat sami sebe, když poselství, že nejsou hodni lásky do nich bylo vtlukáno od ranného věku? Když byli biti černí, modří, aby se stali někým jiným, než kým skutečně byli? Když do nich bylo vtištěno, že jsou rodičům protivní, na obtíž, a že nic na světě nezmění nelibost a vztek jejich rodičů? Tito lidé budou věřit, že jsou příčinou oné nenávisti, ačkoli to jednoduše není pravda. Obviňují se, snaží se stát se lepším člověkem, ale to nemůže nikdy uspět, protože jejich rodiče si na nich jen vybíjí vztek, který museli potalčit ve vztahu ke svým vlastním rodičům. Jejich dítě je pro onen vztek pouhým zadkem.

Po tom co si tohle uvědomíme, přestaneme čekat na lásku od našich rodičů a uvědomíme si, proč nikdy nepřijde. Jedině pak si můžeme dovolit vidět, jak s námi bylo v dětství zacházeno a cítit utrpení v něž to vyústilo. Místo snahy o pochopení a soucit s našimi rodiči, místo obviňování sebe, začneme stranit s zneužívaným dítětem, kterým jsme byli. Je to okamžik, kterým začneme to dítě milovat. Avšak tato láska se nikdy nemůže dostavit, bez předchozího proniknutí do tragédie, v níž jsme v mládí hráli nepříjemnou roli. Je to okamžik, kdy přestaneme bagatelizovat naše vlastní utrpení a pustíme se do ohleduplného vztahu k dítěti, kterým jsme byli a jeho utrpení. Dveře, stojící nám v cestě k nám samým se najednou rozletí. Nikdy ale tyto dveře neotevřeme, jen tím, že někomu řekneme: „Měl by jsi se mít rád.“ Příjemce bude touto radou úplně zmatený, dokud je odříznutý od vědomí toho jaké bylo jeho dětství ve skutečnosti a proč je pravda tak bolestivá.

Moje přesvědčení je, že terpaie je úspěšná dokáže-li změnit tuto perspektivu a související myšlenkové pochody. Lidé, kteří skutečně uspějí v procítění jak trpěli chováním svých rodičů v dětství, obvykle ztratí empatii vůči vlastním rodičům a získají lásku vůči sobě. Naladí své smypatie na vlnu dětí, kterými kdysi byli. Nicméně, aby tato změna perspektivy byla úspěšná, potřebují svědka, který stojí plně na straně dítěte a neváhá odsoudit činy jeho rodičů. Můj seznam otázek a odpovědí vám může pomoci zjistit zda je terapeut v pozici, aby vám s tím pomohl. Myslím si, že terapeuti, kteří se identifikují s rodiči, mohou být nebezpeční. Nicméně skutečný osvícený svědek, nám může pomoci zbavait se potlačování a čelit naší minulosti, tak aby jsme ji mohli konečně nechat za sebou, bez pocitů viny.