Emoce z minulosti, které to jsou?

Vzpomínky na minulost nejsou jen vizuální, či faktické. Pamatujeme si i emoce. Trable přicházejí, když si neuvědomuje­me, že to co cítíme nyní je vzpomínka a ne odpovídající reakce na současnou situaci.

Vzpomínka je ozvěna toho co jsem zažíval v minulosti. Je to forma znovuprožití. Do vzpomínámí se zapojují stejné neurony a spojení, která se vytvořila v situaci, na kterou si vzpomínám.

Proč by mělo být důležité rozlišovat mezi vzpomínkami a současnými emocemi? Udělá to váš emoční život pochopitel­nějším. Pomůže vám to získat soucit a pochopení vůči vaší minulosti, empatizovat s druhými a nevystavovat je podobným nespravedlnos­tem, které trápili v minulosti vás.

Vemte si příklad.

Když mě rodič často kontroluje a snaží se mě přinutit nějakou formou manipulace, abych nemazal chleba medem, protože všude udělám bordel, budu cítit vztek a bezmoc. To jsou odpovídající pocity v situaci, kdy mě někdo na kom jsem závislý nesmyslně manipuluje. Střih o 30 let později, mám dceru a maže si chleba medem. Cítím vztek a bezmoc.

První věc, která mě napadne? Ježišmarja, udělá bordel, všechno bude ulepený. Reakce? Budu se jí snažit ovládat, protože to uleví mým pocitům vzteku a bezmoci. Co to vyvolá v dceři? Vztek a bezmoc z ovládání někým, na kom je závislá. Generační cyklus se uzavřel. Chovám se stejně jako mí rodiče.

Nejsnazší okamžitá úleva od pocitů přichází totiž z omezení stimulu. Bohužel pro děti, v případě vztahu mezi rodičem a dítětem to znamená buď manipulaci, či nějakou formu zanedbávání (vyhýbání se dítěti). Omezit stimul, je-li jím člověk, totiž zanemná stýkat se s ním méně, či změnit jeho chování.

Alternativa?

Jiná úleva přichází z empatizování se sebou samým. Kdykoliv si sednu sám se sebou a naslouchám svým částem, ptám se jich na pocity, které cítí, upozorňuju je na konflikty, které vidím, zjišťuju co chtějí a jakou mají minulost, uklidním se.

A nejen to. Tím, že jsem se věnoval svým částem a snažil se pochopit jejich vztek a bezmoc, získávám i empatii pro podobné části v druhých. Konkrétně, když jsem si vědomý, že ten vztek a bezmoc kterou cítím, když si moje dítko maže chleba medem patří do minulosti, kdy mě rodiče ovládali když jsem dělal něco potenciálně nečistého, budu ve vztahu ke své dceři jednat úplně jinak, než když si řeknu, že dcera dělá něco nechutného a vše bude ublemcané a že by měla přestat a budu to následovat hrubými pokusy o změnu jejího chování – motivovanými nepochopeným vztekem a bezmocí.

Jak rozlišovat emoční vzpomínky

Rozlišování je těžké z principu fungování vzpomínek. Vzpomínka je to samé jako znovuprožití emocí. Prožívání jako prožívání. Jednoduché je to snad jen v případě, kdy cíleně vzpomínám na minulost. Ať už to je začátek či konec nějakého vztahu, či fajn dovolená.

Neznám jiný způsob, než nedělat předpoklady o svých emocích jedním či druhým směrem a snažit se je pochopit ve vztahu k situaci ve které jsem nyní. Pomáhají mi? Na co mě upozorňují? Kdy je cítím? Čím jsou ty situace specifické? Zažíval jsem něco takového v minulosti? Jak se s nimi běžně vypořádávám? Vracejí se mi? Zdají se mé emoce přehnané? Nesmyslné? Jsem v ohrožení?

Je třeba zvědavost a soucit ke svému minulému já a konkrétně k tomu co jsem v minulosti prožíval. Jedině vědomí mé minulosti mě může pomoci uvědomit si co může být vzpomínka a co ne.

Také se mi líbí otázka, kterou používá Stefan Molyneux: „Kdo z toho pocitu má prospěch?“ Emoce totiž slouží svému majiteli. Pokud nemůžu najít nic, čím mě nějaká emoce pomáhá nyní, může být, že je to emoční vzpomínka – upozorňovala mě na nějaké reálné ohrožení v minulosti.