Moji kritici

Znovu si listuji knihou Self-Therapy for Your Inner Critic a dostal jsem chuť podívat se na vlastní sebekritiku.

Sebekritikou myslím tu destruktivní, útočnou, podrážející nohy. Ne tu, která mi říká že bych se neměl pohybovat v oblasti ve které nohy skutečně ne­mám.

Jak se kritizuji? Jak to zjistit?

První přístup, který mě napadá je prozkoumat nějaké své touhy a cíle, kterých dlouhodobě nedosahuji a co se pro mě děje před pokusy jich dosáhnout a po nich.

Selhání vítá kritiku a kritika vítá selhání.

Selhávám v…

• Vykonávání snahy být upřímný s lidmi na kterých mi záleží,
• sebepoznávání a držení si moci nad vlastním životem,…

Jej, začínám cítit náznaky přicházejících reakcí. Zeptat se sebe na to v čem selhávám se ukazuje jako snadná cesta k vnitřním kritikům. Ale také k částem, které je chtějí skrýt. Přede mnou, před světem. Které tvrdí, že ta kritika je ponižující, ostudná, nebezpečná, nepřesná, nekonkrétní, krátkozraká, bez kontextu, zlá, necitlivá…

Všechno tohle a více cítím, že je pravda. Ty věty jsou nepřesné, krátkozraké, nebezpečné, nechci aby je druzí četli, zvláště pak mí blízcí.

Snadno si dokážu rozvést každý z dvou předchozích bodů, představit si k čemu se váží a chytrým způsobem si ospravedlnit to co jsem udělal, či to kam jsem se svým jednáním dostal. Vím, že to ve mě na čas obnoví vnitřní pocit míru, nebo spíš dočasného příměří, klidu zbraní. Uvolnění napětí mi bohužel bere energii, nutkání jednat. Pohodlný, příjemný způsob, jak se vyhnout jakékoliv změně a zodpovědnosti za sebe.

Eh, je to jak vězení s celami, ve kterých sedí zavřeny mé „nebezpečné“ části a když chtějí komunikovat se světem, mohou poslat dopis, který jim ale nejprve otevře a schválí nekompromisní vězeňský cenzor. A aby měly větší šanci, mohou se prve poradit s právníkem – pro bono – jak správně formulovat věty aby oblbli cenzora a přece jen se trocha pravdy o jejich strádání dostala ven. A tenhle překlad a filtrování, snaha obejít cenzora je těžká práce, často je snazší zůstat ležet apaticky v cele a nesnažit se o kontakt.

Tak mě napadá, proč ho nepoznat a nezačít s ním spolupracovat? Co má za cíl? Proč cenzuruje? Co cenzuruje? Jak?

Průzkumná expedice za sebe kritikou se ztratila. :) Nevadí, jindy vyšlu novou. Nyní však…

Cenzor

Příští expedice bude mít větší šanci na úspěch, když nejprve získám tohohle chlápka na svoji stranu. :)

Zažívám ho jako prázdnotu. Napjaté ticho. Už jsem ho v minulosti popisoval mnoha slovy… disociace, mlha, „nevím.“

Obejvuje se, když se někdo pokouší komunikovat s mou částí, která je ve vězení.

To ticho netrvá dlouho. Včas se objevuje…

Právník

Zažívám ho jako vnitřní rozhovor mezi částí mě, která má nějaký silný názor, či přesvědčení, které cenzor nechce pustit ven a částí, která chce vymyslet jak ho podat, aby se dostal přes cenzora.

Většinou to co se dostane ven za pomoci právníka je zkreslené a vhodně doplněné o několik právních kliček, pojistek a mnohdy i sebedestruk­tivní mechanismus, aby se dalo zařídit v případě potřeby popření toho co se snažila uvězněná část prve komunikovat.

Zdá se jako by se právník s cenzorem dobře doplňovali. Jeden umlčuje a druhý protože ví, že pouhé mlčení na lidi působí divně – a začínají pak obvykle naléhat, pouští ven za brány vězení právně pojištěnou zprávu.

Už se mi mnohokrát stalo, že jsem zcela jasnou a přímočarou věc – bývá to něco citlivého – vyjádřil způsobem, který od toho co jsem chtěl původně vyjádřit kompletně odvrátil pozornost. Stačívá doplnit i jen dvě písmenka. Například jsem kdysi své přítelkyni chtěl vyjádřit, že mě mrzelo že mě „poslala pryč.“ Vnitřně jsem věděl, že řeknu tohle, ale na poslední chvíli jsem doplnil „do“ a řekl, že mě „poslala do pryč.“ Drobná změna, ale stačila pro odvedení pozornosti, od toho co jsem chtěl vyjádřit k tomu, že jí dezinterpre­tuju.

Přijde mi, že právník je jen důsledkem existence vězení a cenzora. Kdyby neexistoval cenzor, nebyl by potřeba ani právník. Chci říct, že pokud je cenzor oheň a právník puchýř, pak nemá smysl se moc rýpat v puchýři, ale důležitější spíš bude se zaměřit na to proč strkám ruku do ohně. Proč se cenzuruju?

Cenzor podruhé

Těžká věc s cenzorem je, že mlčí. Nevzpomínám, že bych si ho kdy uvědomoval jako slova, vnitřní dialog. Neslýchám žádné „mlč! tohle neříkej! zbláznil ses?!“ Je to víc jako pocit. Zásadní zmatení, prázdno, ztracení se, napětí a ticho… než nastoupí právník. Jako by někdo najednou zhas­l.

Vzpomínám na slova své terapeutky, že mohu mlčet, protože nechci ublížit druhému. Myslím, že to není ten pravý důvod. Zní to příliš altruisticky. Přesto ale v těch situacích, kdy silně cítím přítomnost cenzora, je často šance na vyřčení něčeho zraňujícícho. Hmm. Vlastně mívám pocit, že cokoliv co bych řekl bude nějak nepříjemné pro druhého a přeneseně i pro mě.

Hmm. Zajímavá změna slov… nepříjemné není to samé jako zraňující. Může být nepříjemné slyšet pravdu, ale není to zraňující. Naopak, pravda, přesnější vnímání reality, je něco co lidem pomáhá ve světě přežít a prosperovat.

Uzavřu dnešní zápisek s tím, že bych rád našel cestu k cenzorovi a poznal ho více. Už teď mě napadá několik přístupů… to ale příště.