Zkušenost s dialogickým jednáním 1. část

Jak mě ovlivňuje tenhle zvláštní sebezkušenos­tní kurz?

Co je dialogické jednání si můžete přečíst na stránkách autora, Ivana Vyskočila.

Moje chápání dialogického jednání je ovlivněné zkušeností s IFS terapí Richarda Schwartze a mnohými podcasty Stefana Molyneux o přístupu k chápání osobnosti, kterému říká mecosystém.

Všechny tyhle přístupy k sebepoznání a teorie osobnosti mají společné jedno klíčové: lidská osobnost je složená z mnoha více či méně provázaných podosobností, které se derou v člověku do popředí a usedají za kormidlo, aby mu pomohly vymanévrovat z nástrah života.

Budu volně míchat a směšovat to co poznávám na sobě v kurzu dialogického jednnání s mnohými jinými teoriemi osobnostmi, které předpokládají, že tam někde v naší hlavě je nás víc. Nebuďte tedy překvapení, když půjdete nedejbože na kurz dialogického jednání a nikdo tam nebude mluvit o podosobnos­tech, částech, atd.

Dialogické jednání ve zkratce

Vylezu před 9 lidí na prázdné pódium, nekomunikuji s nima – ale vím, že tam jsou. Chytám se nějakého impulsu, ať už myšlenky, emoce, napětí, pohybu a dávám tomu výraz. Nepolevuji, zintenzivňuji výraz, artikuluji ho jak to jen jde i nejde – huba se musí otevírat, aby tu byl dialog,… a snažím se dokud nezačnu cítit nějakou vnitřní reakci, nějakou změnu, něco jiného, co si říká o slovo. Dělám co můžu, abych jí dal prostor růst, poznal a vyjevil. A tak dokola. Tyto „reakce“ jsou mými vnitřními partnery a mezi nimi vzniká dialog.

Úžas

Úžas – vnímat, ale nesnažit se hned sledované hodnotit, popisovat, vysvětlovat, mapovat na to co znám. Mé první setkání s dialogickým jednáním bylo bez úžasu, měl jsem velký plán toho, čeho chci dosáhnout a nedal jsem si šanci prostě sedět a koukat, pozorovat co druzí dělají a říkají a co to ve mě vyvolává, jaké mám impulzy reagovat, co mnou chce hýbat. Měl jsem představu co je správně a špatně a pobíhal jsem po scéně jak zoufalý cestující, který nemá lístek a ujíždí mu vlak. Byl jsem velmi netrpělivý.

Problém s netrpěli­vostí byl, že jsem se nevnímal, nedával jsem si prostor všimnout si toho co se ve mě děje. Spousta mé energie byl zaměřená na sledování toho, zda je to co dělám správně či ne, zda je to dialogické jednání či ne a v tomhle tlaku, stejně jak ve frontě na nádraží 3 minuty před odjezdem vlaku, není čas na dialogy. Je čas jen na jednání. A jednám, pobíhám sem a tam, rozhazuji rukama, koulím očima, frustrovaně křičím na vše co mě zdržuje od mého cíle, ale není čas, není čas zastavit se a žasnout nad tím co dělám. Jednám. Nevedu dialog. Musím stihnout vlak!

Samozřejmě, že v tom je konflikt. Dialogické jednání nelze uspěchat, protože jedním z klíčů k němu je užasnutí nad tím co se ve mně děje. Spěch a úžas nejdou dohromady.

Připravit, pozor,… chyba

Úporná snaha dialogicky jednat má u mě i jiný projev. Něčeho si všimnu a pak se snažím to rozmyslet – ne užasle pozorovat jak to zraje – ale aktivně kořenit, míchat, dochucovat, vylévat a znovu vymýšlet novou, chutnější směs toho co a jak jen říci o tom co se děje.

A zatímco takto zarputile klohním artikuklaci své reakce, zcela mi uniká, že už ta reakce dávno neexistuje a to co se děje nyní je to samotné klohnění, v jehož středu se nevědomky nacházím. To je to co na sebe musím prásknout. „Hmm, já tu vymýšlím nějakou ďáelsky komplikovanou artikulaci!“ – Zatímco můj vnitřní partner již sešel stářím a jediné čím mu mohu posloužit je už jen eulogie.

Netrpělivost

Další krůček v mém postupu dialogickým jednáním je počátek většího všímání si reakcí vnitřního partnera, aniž bych si musel pokaždé do detailu prohlédnout všechny zákruty svého těla – zda se někam nepohnuli. Jinými slovy, roste mi vnitřní oko, neurčitého umístění, pravděpodobně někde v bederní oblasti.

Mé neskonalé nadšení z této nově objevené a zatím nezkrocené schopnosti, se projevuje radostným křikem na jakoukoliv s jejím přispěním odhalenou reakci – potenciálního partnera. Načež on zděšeně opouští pole mé pozornosti. A nedivím se mu. Není to nejlepší způsob jak uvítat nového partnera.

Méně poeticky, dialog zde selhává, protože si nedám prostor na zkoumání a artikulaci reakce, okamžitě jí nějak hodnotím a reaguji rychle na sebemenší náznak jejího projevu. No a hádejte co, když partnerovi nedám prostor se vyjádřit, on to buď neduělá a prozatím se skryje, aby se objevil znovu později, nebo se bude vyjadřovat bez mého vědomí či pochopení – v řeči těla.

A to je přesně to co se děje. Stále mi tam někdo na jevišti chodí dokola. Stále se tam někdo něčemu diví a stále mi tam někdo rozhazuje rukama a kroutí očima. Tyhle části mě nedostávají dostatečné slovo a tak si o něj opakovaně říkají. Většinu času je neartikuluji, ale reaguji na ně, hodnotím je, mnohými více i méně kreativními způsoby: „Ježiš, už tady nechoď!“ „Stůj!“

Jsou to ale mé části čekající na slovo. Na někoho, kdo nad nimi bude žasnout. Na mě.

Dál leží země neprobádaná

Tím mé sebepoznání v kurzu DJ nekončí. Mám tu mnoho nezpracovaných poznámek z uplynulých hodin a ještě mám před sebou ± 20 vystoupení do veřejné samoty do konce roku. Těším se co dál objevím.